Bůh na opilém korábu na Blog.cz

K čemu došlo v hotelové suitě newyorského Sofitelu v neděli 15. května letošního roku? Zřejmě se to už nikdy nedozvíme. Pravdou zůstane jen to, že tím dostala tvrdý direkt kariéra Dominiqua Strauss-Kahna, francouzského politika socialisty, stojícího v čele Mezinárodního měnového fondu. Doslova divadelní proměna z poslední dní mu vrací naději, že se z bahna, do něhož byl uvržen, vznese znovu na výsluní.

Bude včerejší před světem očerněný politik zanedlouho soudem označen za nevinného a osvobozen? Není to vyloučeno. Leč otázka, co vězí za celým případem, zůstane i tak nadále otevřená. A možnost přít se o skutečnou příčinu trapného i tragického případu přetrvá až do úplného zapomenutí. Pouhá neopatrnost přehnané sexuální náruživosti, obyčejná lidská touha po rychlém zbohatnutí, komplot a nastrčená past? Fantazii se meze nekladou.

Nechme stranou komentáře k samotnému případu. Spokojme se s konstatováním, že původní těžká obvinění počínaje znásilněním a konče omezováním osobní svobody ztrácejí oporu. Přiznal to sám americký prokurátor, který se do případu vrhl s nadějí, že mu vynese zásluhy užitečné pro další postup. Věrohodnost stěžovatelky se hroutí. Postižená pokojská není zřejmě tak svatá, jak to původně vypadalo.

A ve Francii šok z aféry znovu ožívá. Od jejího počátku nebylo snadné vyhnout se stranění. Stál tu muž proti ženě, bohatý proti chudé, žid proti muslimce. Obvinění bylo drtivé a snažit se veřejně zapochybovat bylo spojeno s rizikem napadání za neobjektivitu a zlehčování závažného činu. Každý si podle svého původu etnického, náboženského či politického přizpůsobil vinu nebo obhajobu. Na jedné straně ti, kterým bohatství jiných nevadí, a na straně druhé ti, kteří v obvinění nějakého vysoce postavené figury, navíc majetné, shledávají ruku spravedlnosti.

Francouzská média se nechovala nijak zdrženlivě. Od prvních hodin skandálu přinášela a opakovala faktické údaje, které se týkaly sedmi těžkých obvinění uložených na bedra populárního DSK. Novináři se předháněli v interpertacích případu podle své povahy, schopností, rozhledu a intuice, zachycujíce pocity auditoria a jeho naladění.

Přátele DSK se mobilizovali a důrazně se ohrazovali proti manýrám amerických sdělovacích prostředků, naprosto lhostejných k principu, ve francouzské justici posvátnému, presumci neviny. Jak se nyní ukazuje, měli pravdu. Leč z jejich výpovědí trčela přiliš okatě neobjektivita, když mluvili příliš osobně. Jejich kamarád přece není schopen žádného násilí, vždyť ho dobře znají!

Poulárním se stalo připomínat DSK jako pověstného sukničkáře a svůdníka, který si rád zalaškuje se ženami. A nikdy to nevíc nepopíral. "Mám ženy rád, nu a co?", výrok z jednoho staršího rozhovoru zlidověl. Sexuální apetit ve francouzském prostředí hrdinu sympaticky ozvláštňoval. Takový "šarmér" a "bonviván" se přece nedopouští nátlaku, natož násilí! Pravda, jedna kdysi mladá novinářka si najednou vzpomněla, jak nemilé překvapení jí jednou politik připravil, když ji na domluvený rozhovor pozval do prázdné místnosti jen s postelí a zamkl dveře.

V permanenci byli psychologové a sexuologové. Ke slovu se dostaly i feministky a advokáti ponižovaných. A rozhodně se postavili na stranu ubohé oběti, prosté muslimské pokojské, která přišla ze vzdálené a chudé Afriky do zkaženého světa moderního Západu. Stará pravda novinařiny se znovu potvrzovala. Žádný názor nemůže být jiný než subjektivní. A neznáme-li pravdu, nezbývá nám nic jiného, než se ji pokusit zrekonstruhovat.

Dva týdny byla veřejnost případem upoutána. Pak přišel odliv zájmu. Logicky. Nebylo co dodat a nic nového se nezjistilo. Co udělal případ s názorem veřejnosti na politika? Jeho popularita v posledním roce rostla a zdálo se, že se by se mohl postavit jako protikandidát Sarkozymu ve volebním klání o prezidentské křeslo v příštím roce.

Odpověď není snadná. Část Francouzů odmítla příjmout, že by se DSK provinil. Často zazněl názor, že se stal obětí spiknutí. Nedalo se přece uvěřit, že člověk s mocí, ctí a penězi bude riskovat podezření, že znásilnil nějakou pokojskou. Nesmysl. Pokud by byl DSK osvobozen a vrátil by se do domácí politiky, určitě by mezi lidmi s podobnými názory našel stoupence. Ostatní budou spíše zmateni. Zejména ti, kteří si mysleli, že je správné zastat se ubohé, napadené a bezbranné ženy.

Zbývá ještě jedna stránka případu. Často se hovořilo o astronomických sumách, které se kolem točily. "Miliony dolarů" se připomínaly buď jako kauce, záloha na kauci, jako potenciální odměna advokátů obhajoby nebo jako možný prostředek k umlčení stěžovatelky. Bohatství, s nímž disponuje DSK, jeho manželka či její rodina, nemůže u některých budit nevoli, závist i zlobu. Navíc v éře krize a rostoucích životních obtíží. Sytý hladovému nevěří! Prastará zásada, dodnes fruktifikovaná francouzskou krajní levicí. Její hlásné trouby dosahují stále dost daleko.

Aféra přinesla vodu na mlýn také zavilým odpůrcům Ameriky. Leč nejen oni, ale i běžní Francouzi těžko snášeli pohled na teatrálnost amerického soudnictví. Ve westernech se staví na odiv trestání provinilců, nikoliv soudní proces. V současnosti změnila divadelnost své kulisy. Oprátka je skryta a místo ní se ukazuje soudní síň. Cíl je možná výchovný. Předvést, že s každým potenciálním delikventem se zachází stejně, ať je bohatý, nebo chudý. A lze zapomenout na incenovanou demonstraci pokojských před soudní budovou při prvním stání a výkřiky "Styď se!"? Co se Američanovi může jevit jako svobodný projev, bude Francouz považovat za lynčování nedůstojné civilizovaného soudnictví.

Podstatnější je ovšem to, že si žalující prokurátor zřejmě ani na okamžik nepoložil otázku, zda by postižená nemohla lhát. Neměla by se americká justice omluvit?, ptají se dnes Francouzi. Možná se tak stane v příštím a možná posledním dějství patálie s tragickým nádechem. Ovšem i přes sebevětší mea culpa z toho nevyjde soud a prokurátor bez šrámů. Postižený se ozve a ve hře budou zase "miliony dolarů". Tentokrát za poškození osobní pověsti a další následné újmy.

Náhoda otevřela zasutý šuplík paměti. Tentokrát nic po vzoru sladkých "madlének" na jazyku se rozplývajících. Kdysi připomněly Marcelu Proustovi, francouzskému spisovateli, babičku a její časy a vznikl z toho slavný román o "hledání ztraceného času". V mém případě to bylo prostší. Jen letmý pohled na jeden český film pro děti, starý už 55 let.

Nikdy jsem nebyl filmovým fandou. A dnes do kina chodím stále méně. Nějaká vtipná veselohra a když tak něco jako Králova řeč, příběh o skrytém heroismu, který možná v Britech probudil odhodlání vyhrát válku. Úryvek z filmu o cestě chlapce z města na venkov za dědečkem jsem shlédl jaksi mimoděk, když jsem se na skok zastavil v pražské rodině mých blízkých. Jako kdybych se mávnutím čarovného proutku náhle ocitl o téměř půl století nazpět.

Jezdil jsem tehdy se sestrou po několik let za sebou na pololetní prázdniny lyžovat do Jizerských hor se skupinou dětí z podniku, kde pracoval náš otec. Sportovali jsme nadšeně a ve všem možném. S výbavou po rodičích, v novinkách typu "gumáky", ale dokonce pak i na slavných běžkách "favoritkách" z hikorového dřeva. Lanovky a vleky byly vzácností a na lyžích se většinou "pochodovalo". Leč příroda byla krásná a dětský kolektiv ještě lepší. A což teprve, když nám "uhelné prázdniny" prodloužily pobyt v horách o týden nebo i dva.

Měli jsme se rádi a svět byl nejlepší ze všech možných. Jak pak by mohl nebýt, když nám na "túře", jak v letité zpravidla selektivně pozitivní paměti natrvalo ulpívá, vždy svítilo slunce, pohled do podhorského kraje od Severáku či z Královky byl úchvatný a vše, co bylo v nás a kolem nás, mělo v tom sněžném kabátě najednou jiný ráz, který se nazývá okouzlení.

Ta dívenka byla zprvu takový pulec. Rok se přehoupl a obraz se změnil. Už nikoliv děvčátko, ale ještě žádná zralá dívka. V překotném citovém rozpuku. Tápající a bezděčně hledající cíl, na který se upnout. A do její cesty jsem z čista jasna zapletl já. Pro ni to byla zřejmě první spontánní zamilovanost, pro mne první silná zkušenost s citovým jiskřením. První bouřlivé zazáření na obzoru.

Trvalo to dva roky. Zalíbení v emocích zrozené, v emocích skonalo. Nezralost nás porazila. Láska? Příliš vážné a zavazující slovo. O něco takového je třeba bojovat. Nespokojí se nadlouho jen se vzájemným okouzlením, byť se zdálo nejsilnější a nejhlubší. Asi jsme to cítili oba, pravda, každý po svém, ale vyslovit se to nedalo, natož mít sílu s tím něco podniknout.

A tak namísto toho, abych psal básničky plné obdivu k dívence nezměrně půvabné a pohledně čisté jako anděl na svatém obrázku, anebo po vzoru rytíře De Grieux abbého Prévosta d´Exiles recitoval, že "Manon... je moje umřít pro krásu", sepisoval jsem upocené dopisy zmateného filosofického mláděte. Antoine de Saint-Exupéry mě přece učil, že "milovat, to znamená dívat se společně jedním směrem, nikoliv jeden na druhého".

Nabízel jsem k rozdávání vlastní obdiv k přírodě a hudbě, ale pro dívčí dušičku to nemohlo být více než nudné řečnění. Dychtila po něze a toužila sdílet náhle vytrysklý údiv, z něhož se točí hlava. Krása hledala formu, jež nespočívá ve složitosti, nýbrž v nenucené jasnosti. Ještě jednou jsme se pak potkali, ale v onom rozpoložení, které by se dalo nazvat po geometricku "přímky se setkávají v nekonečnu". Jeden s touhou po lidské přirozenosti, druhý s vírou v ráj lidského ducha s jeho krásnou volností, hloubkou i veselím.

Ztráta bolela a hojila se dlouho. Mladého Werthera jsem nenapodobil. Kdyby se měřilo jen dle dívčího kouzla a půvabu, kulku do mé hlavy by si to skoro zasloužilo. Motýlek, co právě roztáhl čerstvá křidélka k prvnímu rozletu do prosluněného dne. "Manon je motýl, Manon je osud, Manon je vše, co nepoznal jsem dosud...". Na něco takového sáhnout je zločin. Nemůže to skončit jinak. Musí uletět. Marné bylo snažení zadržet ho slovy.

A co s tím má společného film? Vlastně téměř nic. Snad jen tolik, že dívenka patřila deset let mezi dětské filmové hvězdy. Filmem, který mě vrátil zpět do "ztraceného času", to pro ni kdysi dávno vlastně začalo. Doslechl jsem se o tom později a jen okrajově. Nikdy jsem opusy, kde hrála, neviděl, nikdy jsme o tom spolu nehovořili. Jako kdy šlo o něco, co nestojí za řeč a kráčí jaksi mimo nás. K našemu příběhu jsme to nepotřebovali. Česká filmografie její jméno sice registruje, ale dál o ní neříká nic.

Nevím, zda chci, abych se dozvěděl víc. Z toho, co se kdysi seběhlo, nezbyl než závan těžko uchopitelného snu, něžného a jímavého, jak dětské pohlazení. "Vždy musíš něco ztratit, a něčeho se vzdát, je líp se nenavrátit, a jenom vzpomínat", píše Jaroslav Seifert ve sbírce Jaro sbohem.

Raději nevědět? Znáte přece vyprávění o skutečném osudu slavných veronských milenců Romea a Julie z Knihy apokryfů Karla Čapka? Leč nemohu se ubránit pocitu, že zůstalo něco jako dluh. Nevyslovený dík za copatý dívčí zázrak, jenž mi před lety dovolil poprvé silně prožít údiv, okouzelní i bodavý smutek. Složit poklonu. Životu za jedinečný dar... a osudu za to, že jsem neskončil ani jako zklamaný Romeo, ani jako mrtvý Werther.

Nestor extrémního pravicového nacionalismu na francouzské politické scéně Jean-Marie Le Pen předal po více jak čtyřiceti letech předsednictví svému nástupci. Na víkendovém kongresu se jím nestal nikdo jiný než jeho dcera Marina. Nejde o žádné rodinkaření. Marine Le Penová si své místo vybojovala. Budí sympatie a zároveň vyvolává strach. Sní o tom, že z okrajové krajně pravicové strany učiní nástroj k rozmetání klasické pravice u moci.

Front national nebude měkká a povolná. Chce být modernější, profesionálnější a jasně čitelná. Žádný hrubě tesaný patriotismus s náběhy k antisemitismu v duchu staré školy krajní pravice zakotvené v hodnotách předválečného katolicismu víra, rodina, vlast. Mariina FN hodlá být obránce "silného státu" nenáboženského a republikánského ražení, chránit Francouze před "volným trhem a pohybem zboží", proti nadvládě "peněz v roli absolutního suveréna" a "zkorumpované" reprezentaci. "V době, kdy zuří krize a globalizace, kdy se vše hroutí, zbývá tu ještě stát", prohlásila Le Penová po svém zvolení do vedoucí funkce. Připomněla ovšem i rostoucí kriminalitu, nezvládnutelné "hordy přistěhovalců" a znepokojivou narůstající přítomnost islámu v zemi.

"Marine Le Penová bude jednoho dne v pravicové vládě", ozvalo se již z kruhu poradců v prezidentském Elysejském paláci. Nástup mladé, energické, pohotové a obratné političky, schopné strhávat na sebe pozornost, začíná děsit francouzské politiky zleva i zprava. Podle posledního průzkumu by dnes získala v prezidentských volbách, které čekají Francii v květnu 2012, 16,5% - 18% hlasů. Takové skóre stačilo jejímu otci k tomu, aby se dostal v dubnu 2002 do druhého volebního kola. Není sporu o tom, kam Le Penová míří. Vrátit Nicolasi Sarkozymu potupu, kterou udělil FN, když v roce 2007 obratným manévrováním téměř vymazal krajní pravici z politické mapy země.

Pokud by Le Penová hledala v Evropě spojence, mohla by ho nalézt v nizozemském politikovi Geertu Wildersovi. Dva čtyřicátníci plní sil a energie, nacionalisté-patrioti, hodlající bránit tradice a životní styl svých zemí před příliš prudkými změnami. Wilders by dokonce mohl být pro Le Penovou vzorem, neboť je ve srovnání s ní o krok dál. Po loňských volbách dosáhl toho, co představuje nepochybně i metu nové patronky FN. Pro menšinovou koalici liberálů a křesťanských demokratů se stal zásadním aktérem udržení nové vlády při životě. Bez podpory poslanců Wildersovy strany by nefungovala.

Za hlasy svých 24 poslanců si nechal Wilders zaplatit nemalými ústupky krajně pravicovému programu, především v podobě výrazného omezení práva imigrantů usazovat se v zemi. Návrhy na změny v zákonech obsahují kupříkladu zbavení občanství pro delikventy z řad přistěhovalců, přitvrzení podmínek pro slučování rodin, zákaz integrálního zahalování muslimek a výrazné omezení azylů. Šéf nizozemských krajních nacionalistů se ovšem nespokojil jen s vynucením ústupků v doméně imigrace. Protekcionismem a ochranou domácí výroby podle mustru antikapitalistických idejí krajní levice blokuje Wildersova strana reformní úsilí vlády Marka Ruttea, která hledá cestu v liberálně ekonomických opatřeních.

Velké rozdíly mezi Le Penovou a Wildersem nejsou v názoru na islám. Nizozemské společenské prostředí je jen trochu jinak naladěno než Francie. Vražda filmaře a polemisty Theo Van Gogha muslimským fanatikem silně zasáhla do myšlení většinou prakticky uvažujících Nizozemců. Násilná smrt člověka, který si dovolil kriticky se podívat na některé silně negativní jevy v soudobém islámu, je přece jen něco jiného, než bouře přistěhovaleckého mládí na francouzských velkoměstských předměstích. I když při nich hoří nejen auta, ale i školy a knihovny, což je velice závažné, nemířily tyto bouře zatím proti konkrétním osobám s cílem je likvidovat. Tato atmosféra umožňuje Wildersovi jít v invektivách vůči muslimům dále než Le Penová. Wilders srovnává korán s Mein Kampfem a označuje islám za "fašistické náboženství".

Po verbálních útocích na "halal fast-foody", z nichž mizí nábožensky "nečisté" maso, došla Le Penová v útocích na muslimy nejdále počátkem minulého prosince. Přirovnala kolektivní muslimské modlení v pařížských ulicích, způsobené nedostatkem důstojných kultovních míst, k "okupaci". "Nejsou tady sice tanky a vojáci, ale je to stejně okupace a jako taková působí na okolní obyvatelstvo", dodala na vysvětlenou. Podobně jako její otec, který šikovně operoval s provokativními výroky, kupříkladu označil "plynové komory" za "druhořadou záležitost" v dějinách druhé světové války, bude Le Penová, stejně jako Wilders, pronášet veřejně a naplno "politicky nekorektní" výroky. Nejde ovšem o víc než o taktiku pro cíle, které leží někde jinde.

Politizace otázky "islamizace" působí i jinak. Brání věcné diskusi o možných hrozbách nezvládnutého přílivu muslimských přistěhovalců, jejichž nedostatečné sociální a kulturní začlenění do hostitelské společnosti může v kontextu krize islámu v posledním čtvrtstoletí přinést Evropě nemalé potíže. Diskuse končí, pokud na jedné straně stojí ti, kteří pokládají islám apriori za "špatné" náboženství, a na druhé straně ti, pro něž jsou muslimové jen oběťmi procesů, které nemají pod kontrolou.

Bez ohledu na to, čím Le Penová a Wilders provokují nebo zda vycházejí z antiliberalismu, z nepřátelství vůči EU či čerpají z historického národního konzervativismu, pokládají za hlavní protivníky etablované politické strany a systém zastupitelské demokracie. V tom vězí větší nebezpečí než v protiislamizačních kampaních, které nikdy samy o sobě nepřinesou extremistům potřebnou voličskou masu. "Demokracie závisí na tom, do jaké míry občané věří, že existuje jistý manévrovací prostor, který jim dává možnost spolurozhodovat o budoucnosti a čelit jejím hrozbám", tvrdí německý filosof Jürgen Habermas. Pokud stávající politický establishment nenachází klíč k tomu, aby přesvědčil občany, že je schopen zajistit transparentnost, stabilitu, rozvoj a demokracii, otevírá se pole pro avanturisty zprava i zleva. Obstojí francouzská demokracie tváří v tvář "dceři po otci"?

Historie vzniká z otázek. Kdo byl říšský protektor Reinhard Heydrich? Nesouvisela jeho chladně promyšlená nenávist k Židům ("plánovač holocaustu") s tím, že sám snad měl židovské kořeny? Musel být odstraněn, protože byl nejschopnější mezi nacistickými pohlaváry? Konkuroval jako "nejnebezpečnější muž Třetí říše" Hitlerovi? Dokázal by z nacismu udělat fungující systém s dlouhou perspektivou, pokud by mu šílený Vůdce nepřipravil rychlou vojenskou porážku? Ano, odpovídat na otázky, které nám zanechává minulost, představuje osu historie. Jak ale pochopit lidi, kteří dějiny tvoří? Nepřestanou být reálnými bytostmi, když o nich napíšeme? Nezůstanou z nich jen stylizované literární postavy, heroické nebo bestiální? Jak vyprávět historický příběh?

Francouzský spisovatel Laurent Binet, od počátku tohoto týdne laureát Goncourtovy ceny za první román, nabízí v knize s podivným názvem HHhH jedno řešení. Román, který není ani jen fikcí, ani jen literaturou faktu. Historie se dá dělat i tak, že nám z dětství
zůstane v paměti otcova poznámka o největší akci odporu v lidských dějinách. Mělo k ní dojít v Praze v květnu 1942 a mířila na osobu, jež si vysloužila záhadnou, ale zasvěcencům známou pečeť HHhH - "Himmlers Hirn heisst Heydrich" (Himmlerův mozek se jmenuje Heydrich). Jiskřička někde v hlavě přežívá, aby posléze zažehla plamen. Osud vás zažene na Slovensku učit francouzštinu budoucí slovenské důstojníky. A tam se vám připomene atentát na Heydricha a slovenská účast v něm v osobě Jozefa Gabčíka. Jak by takový příběh nedokázal strhnout mladého Francouze, který má rád literaturu. Z poznámky co utkvěla z dětství se stává posedlost. Jak to vlastně bylo? Jací byli ti lidé, kteří provedli čin měnící chod dějin.

Jak psát historii? Jak verbalizovat vlastní posedlost událostí, hodiny četby, návštěvy míst a projekce filmů? Binet píše o Heydrichovi, o atentátu a o tom, jak píše. Stává se součástí a hrdinou vyprávění zároveň. Nebo zrcadlem, přes něž mluví dějiny, na které se dívá sečtělý literát. Sekvence z Heydrichova dětství a mládí, se střídají se záběry do minulosti českých zemí, příběh akce s krycím názvem Anthropoid přerušují střihy autorových úvah, zážitky z jeho setkání s lidmi, postřehy získané při cestách po zemi a z pobytů v Praze. Výsledné vyprávění o vyprávění, tato metafikce, a tato reflexe o psaní historie o historii je čtenářsky přitažlivá, ba i strhující. Sled krátkých kapitol svádí občas k pocitu, že máme v ruce filmový scénáře. I když dialogů je poskromnu, neboť "proč si vymýšlet rozhovor pro příběh, který se skutečně stal, pokud jeho průběh nedokážeme rekonstruovat z věrohodných zdrojů ". Anebo jako kdyby se kopírovala mozková činnost. I ta nebývá obvykle nepřetržitým tokem jasně formulovaných vět, ale častěji zmateným vírem nakousnutých nápadů, nedoformulovaných postřehů, pocitů a záblesků v paměti.

Snad veden profesní deformací začíná učitel jazyka a literatury čímsi jako vymezením podmínek, za kterých je třeba knihu číst. Přiznává se k fascinaci atentátem na Heydricha a omlouvá se, že si dovoluje reálné postavy zjednodušit do role románových hrdinů. Na počátku "čtenářská dohoda", na konci vyprávění autorovo rozpoložení. Pochybnosti, ostych, fascinace, vášeň. "Moje historka končí a kniha by měla skončit také, ale zjišťuji, že s něčím takovým, co představuje tento příběh, skončit nelze". Námět doslova pohltil autorův osobní život. Nebývá zvykem, že si spisovatel zvolí románovou formu a přitom nevěří, že jeho tvůrčímu záměru dokáže posloužit. Je však možné i jiné řešení. Laurent Binet nechtěl psát historický román, protože mu to respekt k literárním veličinám tohoto žánru nedovolil. A pokud se sám zamýšlí nad vlastním vyprávěním, nevede ho k tomu sebeláska, nýbrž snaha vybízet čtenáře, aby dělal totéž. Že by i zde sehrál roli pedagogický tik?

Kniha HHhH vypráví příběh nacistické veličiny a československých parašutistů vyslaných do Prahy z Anglie k její likvidaci. Vrcholná fáze celé akce a její bezprostřední následky jsou zachyceny téměř dokumentárně. Nechybí zmínka o kruté odplatě v Lidicích, i když následná heydrichiáda se do vyprávění výrazně nezaryla. Od autora, kterého uhranul samotný čin, nelze čekat, že se bude nějak podrobně zabývat jeho následky. Tady možná Binet ponechal mezeru, do níž se budou snažit vrazit své ostny jízliví kritici. Vydat se na tenký led uměleckého ztvárnění dosud živých dějin nese riziko konfrontace literární představy s prožitky pamětníků a minulostí zapouzdřenou do obecně přijímaných představ. Ve Francii se i dnes dá s literární fikcí vztahující se k éře nacismu a druhé světové války narazit. Rozporné reakce vyvolala kniha Jonathana Littella Les Bienveillantes (česky Laskavé bohyně, 2008), která získala Goncourtovu cenu v roce 2006. Konfese hrdiny románu, kterým je bývalý esesák, byly pro řadu čtenářů nestravitelné. Spory vyvolal rovněž v roce 2009 vydaný román Jan Karski, který napsal Yannick Haenel o stejnojmenném polském odbojáři. Claude Lanzmann, tvůrce osmihodinového filmového dokumentu Shoah (1985), obvinil autora dokonce z falšování dějinné pravdy. Odbojář možná, ale také polský antisemita.

Binet zvládá obratně tempa historického vyprávění. Rychle prochází Heydrichovým mládím, aniž by opomenul osobní vlastnosti ústřední postavy a spekulace o jejím "židovství". "Nevím, proč Bruno Heydrich, otec Reinharda, byl antisemitou. Naopak vím, že ho považovali za šprýmaře…. Ostatně se říkávalo, že jeho vtipy jsou tak směšné, že nemůže Židem nebýt". Následně autor tok vyprávění zpomaluje, aby nenásilně vyvolal napětí. Asi takové, jaké pociťovali odbojáři, když se blížil okamžik zásahu. Dramatické chvění vyústí do dvou nejdelších kapitol románu. Vteřinu po vteřině je popsán samotný atentát a následně poslední boj sedmi parašutistů ukrytých v pražském kostele s několika stovkami obléhajících esesáků.

Ve snaze pojmout do svého výkladu maximum neponechal spisovatel stranou ani těžko postižitelné dějinné momenty, konkrétně masakry v Babim Jaru na Ukrajině a vyhlazovací
akce Einsatzgruppen, které jsou sice otřesné, ale jedná se spíše o vedlejší rameno hlavního dějinného řečiště. Zmínky o těchto událostech nijak výrazně neslouží ke zreálnění zobrazovaného děje a jeho aktérů. Na první román si Laurent Binet postavil nemalý úkol. Vždyť jen více jak čtyři stovky stránek knihy není u literární prvotiny něčím zcela běžným. Možná, že tvůrce chtěl rozšířením příběhu o první Himmlerovy pokusy s masovými likvidacemi na Ukrajině z jedné strany a z druhé strany zapojením příběhu Reného Bousqueta, vichistického kolaboranta, v němž našel Heydrich během pobytu ve Francii "jedinou osobnost s mladostí, inteligencí a autoritou…s takovými, jako je on, lze projektovat budoucnost Evropy", dát svému románu evropský rozměr. Geograficky na pohled, ideově v hloubce.

Střídání historických stránek a osobních výpovědí má za následek sbližování času minulosti a času dneška. Čtenáře si o to více uvědomí, že psaní o minulosti se nedá izolovat od aktuálně žité doby. Slovo atentát zní v současnosti dost negativně. Tento typ boje, i když ve specifických válečných souvislostech a obzíraný přes příběh skutečně žijících lidí, nemůže dnes neevokovat otázku obecného rázu. Morálka nebo efektivita? Likvidace "mozků" islamistických síti teroristů se stala metodou, kterou pokládají za legitimní obranu nejen izraelské bezpečnostní služby, ale i jejich američtí a ruští kolegové. Lze se přít nekonečně dlouho o to, zda atentát na Heydricha změnil chod dějin. Přinejmenším mu dal jiný směr. Možná i tím, že během následné heydrichiady byla téměř dovršena likvidace českých elit politických, vojenských a intelektuálních započatá protektorátem. A jaké poselství si odnést z Binetova nerománového románu? Obrovská lidská odvaha a heroismus jako hráz proti pádu lidského společenství do bezedné propasti nepřestane nikdy vzrušovat. Stejně jako nás nepřestane stavět před otazníky, po kterých nemůže přijít nikdy nic více než neúplná odpověď.

Přežil se národ, budoucnost má demokracie? Způsob, jak se o národní identitě od listopadu minulého roku ve Francii veřejně diskutuje, může takovou otázku vyvolat. Anebo si Francie přestává věřit a ztrácí sebedůvěru jako národ? Obojí je možné, obojí je pravděpodobné.

S podnětem přišel prezident Sarkozy. Jedni debatu uzavřeli do optiky úzce politikářského rámce. Obvinili, že prezidentův tábor vytahuje téma národní identity výhradně s cílem zahnat do úzkých levicové protivníky pro březnové volby do regionálních rad. Hra na národní notu by prý měla jako v roce 2007 při prezidentských volbách stáhnout k vládní pravici hlasy voličů krajní pravice. Pro druhé to byla zase příležitost k lamentacím o xenofobii a rasismus, neboť národní téma nutně navozuje otázku imigrace. A debata se změnila v přetahování levice-pravice, překřikování se, kdo je a kdo není rasista, a v dialog hluchých.

Pokud se levice dala strhnout představou, že Sarkozy a jeho akolyté dělají vše jen s ohledem na volby, prozradila na sebe, že národní otázku podceňuje. Dokonce by se dalo tvrdit, že je v tomto ohledu méně citlivá než běžní Francouzi. Kdo odsuzoval směšování národní identity s přistěhovalectvím, ukázal, že má klapky na očích. Samozřejmě, že se obě otázky musejí vidět ve spojení. A není na tom nic divného. Každá společnost se starou historickou tradicí, která navíc jako ta francouzská "nepoznala národní krizi dlouhého trvání", řečeno slovy historika Maxe Gallo, může být početně silnou přistěhovalecké vlny uvedena do stavu nejistoty a zmatků. Ve snaze zvrátit sklon k xenofobii, ba rasismu, se nelze stavět zády k otázkám, z nichž se pochybné názory a postoje rodí.

První etapa debaty se nyní oficiálně uzavírá. Počátkem minulého týdne vzal záležitost do ruky premiér Fillon. Hraje roli, která mu sedí, jak se zdá, nejlépe. Plní roli záchrance v situace, která se stává neudržitelnou. A oznámil několik více méně symbolických opatření, která by vládě měla dovolit vyjít z dosud bezcenné debaty se ctí. Napříště by na všech školách v zemi měly trvale vlát francouzské vlajky a ve všech třídách má viset text deklarace práv člověka a občana ze srpna 1789. Do budoucna hodlá vláda povzbuzovat vznik jakýchsi patronátů francouzských občanů u nově příchozích cizinců, jejichž pobyt v zemi je legální.

Debaty budou jistě pokračovat. Převezmou je odborníci. "Národní identitu nelze shrnout do jediné věty, na jedinou stránku či do jedné knihy", tvrdí historik a demograf Hervé Le Bras. Ostatně věhlasný francouzský historik Ferdinand Braudel potřeboval na své dílo s názvem "Identita Francie" dva svazky a přesto nelze tvrdit, že by nabídl konečné vodítko i dnešku. "Dnes jsme umírněnější než republikánští patrioti 19. století", soudí Michel Winock. "Věřili, že Francie má poslání dávat příklad všem ostatním národům. A to jim dalo odhodlání pustit se do kolonizace. Říkali si, že tím přinášejí ostatním osvícenost a civilizaci. Něco takového se přežilo". A nejen to, pochybnosti dnes vyvolává i moderní koncepce "otevřeného nacionalismu" bez rasismu a bez xenofobie, koncepce de Gaullova, nadšeného čtenáře Péguyho, pro něhož byla "Francie královnou a kmotřenkou národů".

Základní otázka ovšem trvá. Co znamená být Francouzem? Jak uchovat "francouzskost" v soudobých podmínkách globalizace? Jak postavit účinnou hráz proti rozpouštění se v planetární vesnici a ve zbožně-tržní jednohlasnosti? Sondáže prozrazují, že velká většina Francouzů je nakloněna celonárodní debatě o národní identitě. Roli může hrát tíseň, která na společnost dopadá v souvislosti se změnou jejího etnicko-kulturního složení. Stejně jako se na tom může podepisovat vědomí, že francouzská kultura prochází v posledních desetiletích proměnou a ztrácí kdysi dominantní postavení ve světě. V souvislosti s probíhající ekonomickou krizí, kterou Francouzi nezvládají špatně, se logicky ozývají otázky týkající se evropského budování. Zásadní rozhodnutí se přestala přijímat "u nás" a to čas od času dráždí. Francouzi se už smířili s tím, že potřebují Evropu, aby si zachovali velikost. Ale občas těžko nesou dopady, které jim soudobý vývoj přináší. Není jim po chuti nejen tlak na omezování výhod sociálního státu, ale i takové jevy jako kupříkladu trvalý pokles váhy francouzštiny ve světě a mezinárodních vztazích zejména nebo ztráta kdysi výsadní pozice v umění, módě, filosofii a humanitních vědách.

O Francii napsal historik Marc Bloch, který skonal pod kulkami německých okupantů, že je připraven ji bránit jako vlastní, neboť "z pramene její kultury jsem pil, svou jsem učinil její minulost a neoddechnu si než pod jejím nebem". Jak vlastenecká nábožnost! Nemizí či není už vlastně mrtvá? Alain Finkielkraut, konzervativně naladěný kritik současnosti, je skeptický: "Stále více Francouzů, elity nevyjímaje, jsou dnes cizinci ve vlastním jazyku, literatuře, dějinách a krajině. Francouzská civilizace mizí a u nových obyvatel Francie, obviňujících soustavně stát z rasismu, roste bojovná frankofobie".

Podobná starost řadu intelektuálů, umělců a politiků netrápí. Odmítají se o "národní identitě" bavit. "Je to lichvářství extrémní reakce na bázi slovního spojení národ a identita, jsou to křeče nadčasového pétainismu", prohlašuje filosof Alain Badiou. "Odmítání "národní identity", píše historik Vincent Duclerc, "svědčí o tom, že se jedná o ideologii, jež nemá nic společného s identitou Francie jako republiky směřující k demokracii. Francouzská realita má sice daleko k plné demokracii, leč o to více se žádá demokracii pomáhat a nezastrašovat ty, kteří po ní volají".

Potíž této pozice, která proti národní identitě staví demokracii, spočívá v tom, že nebere v potaz, zda je demokracie možná bez národa. Dává-li se přednost ohledům k rozdílnostem a zájmům odlišných skupin, na národní celek mnoho místa nezbude. A přestane-li národní společenství probouzet u kritické masy svých členů "patriotismus soucitu", jak to nazvala Simone Weilová, riskuje, že to krásné, drahocenné a ohrožené zkázou, co představuje jádro národní kultury, ztratí posléze i poslední přímluvce.

Jedovatá veřejná debata ve Švýcarsku urodila otrávené plody. Většina voličů se v referendu poslední listopadovou neděli vyslovila pro zákaz minaretů ve Švýcarsku. Aby zapracovala přímá demokracie stačilo tentokrát 115 tisící podpisů na petici, kterou iniciovala populistická Švýcarská lidová strana. Kampaň před nedělní volbou ovládl šokující plakát, na kterém je vlajka s helvetským křížem pokryta minarety připomínajícími rakety v popředí se stínem postavy v integrálním islámském závoji. Nápis hlásal: Ano zákazu minaretů.

Ukazovat, nezabíjí, leč může provokovat. Z tohoto principu vychází agitace populistické pravice ve Švýcarsku. Ověřila si jeho účinnost již v parlamentních volbách před dvěma lety. Šoková propaganda jí vynesla výsledek, jaký nepoznala za celé 20. století. Čím si vysvětlit, že v zemi, která se nestala terčem islámských radikálů, dochází k takovému obratu? Islám je ve Švýcarsku přítomen především v podobě islámských bank blízkých bohatým ropným státům Perského zálivu. Vysvětlení je jediné. Švýcarská veřejnost slyší již delší dobu názory hlavně fundamentalistických kazatelů, jejichž centrem se stalo islámské centrum v Ženevě. Sem se uchýlili a nadále uchylují imámové a učenci spojení s Muslimským bratrstvem, politicko-náboženskou organizací, která již skoro devadesát let sní o obnově ztracené slávy vítězícího islámu. Ženevské centrum se stalo základnou těchto politicko-náboženských aspirací v Evropě.

Islámští fundamentalisté zneužili slepou toleranci Švýcarů. Dnes ji nahradilo silné znechucení veřejnosti islámem a jeho vyznavači. Doplatit na to mohou jen umírnění albánští muslimové, jejichž v islámské mystice zakořeněná interpretace víry jim vždy velela nevyvyšovat se nad ostatní okolí a neignorovat názory švýcarských spoluobčanů.

Agitátoři populistické pravice se zmocnili veřejného rozčarování islámem a začali ho transformovat v xenofobii. Nežádají zákaz muslimského vyznání, nejsou proti kultu. Odmítají pouze minarety. Mešita nepotřebuje minaret, ale bez něho je tento kultovní stánek jako katolický kostel bez zvonice. A na minarety se zaměřila pozornost proto, že je populistická agitace vydává za symboly nepřípustných politicko-náboženských aspirací.

Nechybí tomu racionální jádro. Islamistické politicko-náboženské aspirace jsou nebezpečné, neboť posunují islám k soupeření a válčení. Leč takto postavené argumenty by neměly mýlit. Nejde tu o ochranu nenáboženskosti veřejné a politické scény, nejde o to, aby se náboženské otázky nezatahovaly do politiky, nýbrž o zabezpečení vizuální a kultovní nadvlády křesťanství nad islámem. Oživuje se stará tradice nesnášenlivosti, kterou mají ve Švýcarsku tendenci hlásat vyznavači protestantské přísnosti a evangelističtí horlivci a která kdysi diktovala katolické menšině zákaz stavět zvonice. Tentokrát se terčem staly minarety.

Není pochyb o tom, že občanské soužití věřících různých vyznaní a nevěřících vyžaduje regulovat využívání minaretů, aby hlas muezzínů vyzývající věřící k modlitbě nerušil okolí. Ale něco takového se už dávno vyřešilo v případě katolického zvonění. Respektuje se noční klid. Těžko pak najít nějaký důvod, proč minarety zakazovat.

Je sice politováníhodné, že naše doba směřuje k tomu stavět víc kultovních než kulturních stánků. Jsou-li nové kultovní stavby esteticky zajímavé, zmnožují-li architektonickou pestrost a jsou-li budovány z privátních a nikoliv veřejných peněz, je to stravitelné. A jak se přitom bránit islamismu a islámskému integrismu s politicko-náboženskými záměry? Podporovat v náboženství kulturu a odmítat, třeba i zákazy, snahy měnit islám v nástroj nenávisti a ovládání.

Řada Evropanů si dnes myslí: "Švýcaři to řekli i za mě". Leč dokážeme se v Evropě shodnout? Sotva. Francie je proti zahalování, ale mešitám s minarety se nebrání. Stejně tak Německo. Britové jsou lhostejní k obojímu a nevadí jim ani velké mešity s vysokými minarety, ani od hlavy k patě zahalené ženy. Švýcary minarety pobuřují, ale zahalování nikoliv.

Odmítání minaretů má vážnou slabinu. Rozpaluje náboženskou nesnášenlivost a směřuje k dominaci jediného náboženského kultu. Je to možná chytlavé, ale zároveň nebezpečné. Ve Švýcarsku mají minaret jen čtyři mešity. Pokud jejich odpůrci pochopí výsledek referenda jako výzvu, proč by nemohli vzít do rukou kladiva a motyky? Naposledy se barbarství obrátilo vůči kultuře v Afghánistánu. Jeho obětí se staly sochy obřích Buddhů v Bamjánu. Barbarství ovšem nepřemůžeme nikdy tím, že budeme jednat jako tálibán.

Co dělá Francouze Francouzi? A co je vlastně podstatou "francouzskosti", společného vědomí lidí žijících na velké části Evropy, která zdaleka není jednolitá svou historickou a kulturně jazykovou tradicí? Je to spíše abstraktní idea nebo naopak praxí diktovaný kompromis, který pod deštníkem sjednocující republikánské občanskosti nabízející ochranu krajovým odlišnostem? To jsou otázky, které vynáší dnes na povrch konfrontace země s výzvami globalizace. Jsou reakcí na proměny evropské integrace, na masové přistěhovalectví a na kulturní odlišnosti, jimž multikulturalistické představy postmoderních společností, diktující toleranci téměř ke všemu, nabízejí nové šance, byť nezřídka vedoucí k pochybné "politické korektnosti". Ve Francii je otázka, co vlastně její občané jsou a chtějí být, prožívána o to intenzivněji, oč silněji se cítí, že francouzská kultura prochází v posledních desetiletích proměnou. Nepopíratelným důsledkem tohoto procesu je slábnutí kdysi dominantní představy Francouzů o universalistickém a civilizačním poslání jejich kultury.

Francouzská historička Mona Ozoufová si na pomoc řešení otázky o kořenech a perspektivách "francouzskosti" vzala své vzpomínky z dětství v Bretani. Na nich ilustruje napětí mezi národním vědomím a duchem krajů, z nichž se Francie skládá. "Francouzská skladba", jak by se dal přeložit titul knihy, obsahuje právě střet mezi obecným a zvláštním, mezi universalitou a partikularitou. Na nevelkém prostoru autorčina bretaňského dětství, mezi školou, kostelem a domovem, se střádají tři rozdílné množiny prožitků, které si často protiřečí. Doma ji rodiče učili příslušnosti k bretonskému kraji, místní kultuře a jazyku. Ve škole jí vykládali o vlasti universálních lidských práv, která je lhostejná k místní a krajovým zvláštnostem. V kostele slyšela názory, odporující jak tomu, co znala z domova, tak tomu, co jí vštěpovala škola.

Chudí kraj mládí autorku přivádí logicky k levici. Jako kdysi u nás se komunisté stavěli do pozice "dědiců pokrokových národních tradic", stává se i francouzská levice útočištěm inteligence, především učitelstva, zaujaté starostí o uchování kulturní svébytnosti. Vzdělanci z prostých poměrů se zpravidla ocitají v osobitém rozpoložení. Jednou nohou jsou zabořeni v lokálním patriotismu a pro druhou hledají oporu v universalitě stírající etnické, náboženské a kulturní odlišnosti a pěstující ideál všelidského bratrství.

Snad ženský instinkt,v němž sklon k praktickému pohledu na svět zpravidla poráží sebelogičtější abstraktní konstrukce, brání vzdělané historičce podlehnout jak ideologickému dogmatismu, tak přehnaným generalizacím. "Jejich argumenty mne nepřesvědčují", říká na adresu historiků Eugena Webera a Theodora Zerlina. První tvrdí, že francouzskou identitu vytvořily usilované pedagogické kampaně francouzské školy, vojenská povinnost a všeobecné hlasovací právo. Druhý klade zrod moderní "francouzskosti" do roku 1914, kdy vypukla světová válka. "Co věděla moje babička o Francii, když nechodila do školy, nebyla na vojně a všeobecné volební právo se jejího života téměř nedotklo? Když pak žila s námi na pařížském předměstí, nikdy neměla touhu jet do Paříže. Lze z toho vyvodit, že se necítila být Francouzkou?"

Může vůbec existovat nějaké východisko ze sváru universalistů, kteří jako Julien Benda soudí, že "Francie je pomstou abstraktního vůči konkrétnímu", a obhájců zvláštností čili komunitaristů, jímž je bližší teze Alberta Thibaudeta o Francii jako "staré zemi rozmanitostí"? Jedno řešení nabídl Louis Dumont v knize Eseje o individualismu. Antropologická perspektiva moderní ideologie (1993). Ano, tvrdí Dumont, "abstraktní ideologie jednoty, redukující mnohost společnosti na občanství, je silná. Zároveň je neschopná pojmout složitost reality, v níž se mísí soupeřící identity krajové, rodinné, profesní, náboženské a etnické. Tyto rozdíly musejí být vzaty na vědomí a ve vztahu k obecné jednotě hierarchizovány. Hierarchizovat neznamená popírat, nýbrž začlenit".

Mona Ozoufová přichází s další možnou variantou. "Ani universalismus, protože život každého z nás je spleten z řady příslušností. Ani komunitarismus, protože nedokáže rozlišovat podstatné od méně podstatného. Osvobozující je vyprávění. Biografický výklad nuancuje, upřesňuje a donekonečna komplikuje absolutistickou představu o příslušnosti tam či onam". Jasná výzva nepotřebující komentáře. Díky ní přesahuje kniha francouzské historičky hranice jedné země. Je-li přehnaný důraz na odlišné identity hrozbou pro francouzskou současnost, pak ztráta schopnosti odlišovat podstatné od méně podstatného je obecným neduhem naší doby.

Poctivost a hodnota života spočívá v ustavičném dohánění našeho vlastního "já", v soustavné sebeobraně před ztrátou svědomí. Katolík by to nazval zápasem o vlastní duši, existencialista snahou po autentičnosti. Stručně řečeno, základem všech morálek je starost o zachování vlastního "já" a "čistého svědomí". Nejinak tomu bylo a snad dosud je i s marxismem. I on přece přišel s nabídkou záchrany osobního "já" před nemorální špínou vykořisťovatelského vědomí.

Nevím, zda se k marxismu komunisté u nás dosud hlásí. Občas jen zaslechnu jejich polemiky a argumenty, naposledy při kampani k evropským volbám, kterou postavili na propagování "tolerance". Leč nemohu, ať dělám co dělám, ubránit se pocitu, že se mi tu sice v jiném kabátě, ale neméně vemlouvavě jako kdysi nabízí morální očista mého "já". Nestojím sice o takovou očistu, ale padni komu padni. I trh s morálkami ať je svobodný. Zároveň ovšem, mám-li co říci, nebudu mlčet. Hlásat morálku, budiž, ale nešvindlovat přitom s poctivostí. Totalitářské pokušení není zažehnáno. Naopak, čeká na svoji příležitost. Osvoboď se od svého "já", zatíženého předsudky, a svěř ho nám.

Tvé "já", říkávali kdysi, bylo už předem zformováno tvými životnímu podmínkami, procesem tvé historie. Utvrzuješ-li se v tomto "já", utvrzuješ se jedině ve vlastní deformaci. Co chceš hájit? Na čem hodláš trvat? Na tom "já", které ti udělali a které zabíjí svobodu tvého skutečného vědomí? Jsi nepoučený a nedoučený.

Skvělý argument! Svědomí, duše, já, to jsou výslednice mé situace na světě a v lidech. Ústřední myšlenka komunismu se tak rozpadala do dvou velice přesvědčivých bodů. Za prvé, člověk je bytost zasazená mezi lidmi, to znamená, že o celém jeho vztahu ke světu rozhoduje jeho vztah k lidem. Za druhé, nemůžeme si věřit a jediné, co dokáže zajistit mé "já", je naprosto jasné vědomí těch závislostí na ostatních, které utvářejí mou osobnost.

Ale pozor! Tady je potřeba se podívat do karet, s nimiž se tu hrálo. Dialektické a osvobozující myšlení se zastavilo před branami komunismu. Smím pochybovat o mých vlastních pravdách, pokud jsem na straně kapitalismu, ale tatáž sebekontrola musí ztichnout, jakmile se dostanu do řad revoluce. Tady dialektika najednou ustoupila dogmatu. Můj relativní, pohyblivý a nejasný svět se stává světem přesně vymezeným. O tomto světu se vlastně všechno ví a je přesně určen. Než mě dostali, byl jsem problematický, i když problém ze mě udělali oni, abych snáze vylezl ze své vlastní kůže, a když jsem nyní s nimi, musím se stát kategorickým.

Dvojtvářnost každého komunisty, i těch intelektuálně nejrafinovanějších, bije do očí. Přečetl jsem si paměti předválečného komunisty Stanislava Budína, kterého od a až do zet udělala partaj a pak ho, zřejmě na pokyn z Moskvy, zase ze svých řad vyobcovala. Už v roce 1936.
Uvádím to proto, že kniha ilustruje pach neupřímnosti vládnoucí mezi komunisty. Dokud jde o destrukci někdejší pravdy, v níž jste dosud žili, nadchne vás ten člověk volností ducha a požadavkem vnitřní upřímnosti. Ale když dovolíte, svedeni tím zpěvem, aby vás přivedl k jeho vlastní doktríně, zabouchne za vámi dveře. Bum!

Kde jste se to najednou ocitli? Je to klášter? Vojsko? Organizace? Církve? Pokoušet se tady přemýšlet o nových závislostech, které vám deformují ducha a vědomí, je marné, ba nebezpečné. Vaše vědomí bylo už jednou pro vždy osvobozeno a od této chvíle máte jen důvěřovat. Vaše pochybující "já" se změnilo v "já" zaručené a hodnověrné.

Komunismus vznikl spíše z uraženého mravního citu než z touhy po zlepšení materiálních podmínek. Křičí: Spravedlnost! Jeho zastánci nesnesli, že jeden má zámek a druhý brloh. To nebyla závist. To byl chtíč spravedlivého zákona. Raději spravedlivý brloh a všeobecná bída než blahobyt pasoucí se na křivdě. Opravdový komunismus je mučením smyslu pro morálku, který si uvědomil nespravedlnost a už na to nemůže zapomenout.

Nechci si usnadňovat kritiku. Nemířím na teror vlastní jejich organizaci, jež zabíjel tutéž svobodu, kterou naopak burcoval v nepřátelském táboře. Nejde mi o teorii, o myšlenkový či politický systém. Jde mi jen o to svědomí, kterým i ti současní, hovoří-li k nám s výzvou "být v Evropě nositeli tolerance", mávají jako praporem. Když se rozhovor s nimi dostane na jejich vlastní terén, najednou se světlo změní v tmu. Myslel sis, že máš před sebou lidskou duši prahnoucí po pravdě, ale najednou se v ní zaleskla mazaná očička politika. Stojí před vámi věřící užívající nevíru jako nástroje tam, kde to může být prospěšné jeho víře.

I nejlepší mozky mezi nimi onemocněly polovičatou upřímností. Jsou upřímné ve vztahu k cizímu světu, ale spoutané a ochotné dát se vykastrovat z veškeré počestnosti, jde-li o stavbu vlastní chiméry. Ne, prosím, nemyslete si, že jsem na stejné lodi s těmi, kteří kopou do mrtvoly. Být hrdinou po bitvě je příliš snadné. Zejména, když se postavíme na stranu vítězů. Jde mi o něco jiného. Komunismus prohrál, ale zatuchlina jeho neupřímnosti nevyprchala. Jeho pohrobci jsou si už jisti, že jim diktatura proletariátu neposkytne každému domek se zahrádkou. Vystřízlivěli. Leč pokušení maskovat se demaskováním ostatních kolem nich jako aktérů nebo spolupachatelů hry brutálních sil zůstává.

Ano, byla to doktrína činu, doktrína utváření. Nebyla to idea o skutečnosti, nýbrž idea o přetváření skutečnosti, v níž vědomí bylo určováno bytím. Komunismus omezoval vědomí, aby jeho nositelům nepodrývalo odhodlání a nebralo jim energii. Bylo to logické a pochopitelné. Ale v tom případě si obecná morálka a vůbec elementární lidská morálka žádala, aby se k tomu přiznali. Měli říci: zaslepujeme se záměrně.

V tom vězí podstata. Komunisté byli k sobě nepoctiví a švindlovali s poctivostí. Zasloužili se tak o největší zklamání, jaké člověk mohl zažít v oblasti moderní etiky. Po Nietzschovi, Marxovi a Freudovi, kteří za fasádou morálky křesťanské, buržoazní a sublimované odhalili hru brutálních sil, nabídl komunismus mystifikaci ještě perverznější, ještě cyničtější, než představovaly zmíněné demaskované morálky. Učinil totiž i z demaskování nelítostný hry silových zájmů masku, za níž skrýval svou vlastní fascinaci silou a mocí. Jedná se o poučení, které překračuje existenci komunismus v praxi. Je nadčasové.

Rory Stewart prošel pěšky Irán, Pákistán, Indii a Nepál. Cestu dokončil o vánocích roku 2001. Tehdy se dozvěděl, že v Afghánistánu padl režim tálibů. Mladý britský diplomat neváhal. Vzal si dovolenou a v roce 2002 podnikl nový pěší pochod. Tentokrát z Herátu přes hory do Kábulu. Vznikla z toho kniha s názvem The Places in Between, vydaná poprvé v roce 2004.

Sledoval cestu, kudy prošel v zimě roku 1506 Bábur, první mughalský císař Indie. Slavný panovník z dynastie Timurovců si vedl deník jako náš současník, ale na rozdíl od něho cestoval s doprovodem a na koni.

Rory Steward se narodil v Hongkongu a vyrůstal v Malajsii. Studoval dějiny náboženství, islám, arabštinu a perštinu. Pak vstoupil do služeb britského Foreign Office. Do Afghánistánu se vydal nalehko. Pouze s tlumokem na zádech, oblečen jako nějaký Afghánec v dlouhém splývavém šatu a v tradičních širokých kalhotách. Neměl ani telefon, ani podrobnou mapu, aby ho neměli za špiona. Jedinou zbraní mu byla hůl. Zprvu mu vnutili dva průvodce, ale rychle se jich zbavil. Nechtěl mít žádné prostředníky.

Procházel oblastmi zužovanými válkou trvající dvacet čtyři let. A pečlivě si zaznamenával svá pozorování. Srovnával to, co viděl s pět set let starými zážitky Bábura. Jeho cestopis zrcadlí rychlost a obzor pěšáka. Pohyb krok za krokem dovolil chodci zaznamenat tisíce detailů. Některé z nich mluví samy za sebe. Po jedné večeři ho zradily vnitřnosti: "Po jídle jsem spěchal k příkopu, abych tam vykonal naléhavou potřebu. Polovina vesnice šla za mnou a pak sledovala mé vyprazdňování".

Rory Steward si nepotrpí na utkvělé představy. Prostě se jen dívá, natahuje uši a snaží se poznat a pochopit komplikovanou zemi prostřednictvím setkávání s příslušníky řady tamních národů a přes pohledy do různých typů krajiny. Potkává Tádžiky, Ajmaky, Hazary, Wardaky… s nimiž se domlouvá pomocí místního dialektu perštiny. Jeho společníky v hovoru jsou povětšinou analfabeti. Žijí bez elektřiny a o vnějším světě nevědí téměř nic. "V mnoha domech byl jediným dokladem moderní technologie kalašnikov a jediným pojítkem se světem islám", vypráví cestovatel.
Afghánská společnost "představuje těžko čitelnou směsici dvornosti, humoru a krajní brutality". Už samotný způsob, jak lidé vstupuji do domu, vypovídá o tom, kam kdo společensky patří. I ten pro nás nejběžnější předmět tam má svou cenu. "Abdu ´l-Haqq nechával své transistorové rádio zapnuté celou noc. Ozývalo se z něho sice povětšinou jen parazitní pískání, ale dával tak všem v okolí najevo, že je vlastníkem radiopřijímače".

Co zbylo z tradiční pohostinnosti a štědrosti? Korán k nim věříce často vyzývá. Není to pokaždé na sto procent.
Musáfir (poutník) musel občas doslova žebronit, aby se z mrazivé noci dostal do tepla. Leč chápe zdrženlivost těch bezbranných lidí. Mají řadu důvodů obávat se cizince. Útulek a chlebová placka se nakonec pokaždé nějak našly.

Mnozí z hostitelů jsou bývalí válečníci, jako třeba Sajjid Umar. Náš poutník s ním vede následující rozhovor:

- Proč jste se stal mudžáhidem?

- Protože ruská vláda bránila mým ženám nosit závoj a zrekvírovala mi osly.

- A proč jste tedy bojoval proti tálibům?

- Protože nutili mé ženy nosit burku namísto závoje a ukradli mi mé osly.

Po pravdě řečeno, uvádí pak Stewart,
Sajjid Umar s táliby nebojoval. Naopak. Patřil do jejich řad. Tato země si zvykla na nepravdy. Kupí se a množí.
Možná je to jediný způsob, jak uniknout hrozbě nikdy nekončícího vyřizování účtů.

Jednoho dne potkal Rory Steward zuboženého psa. Nebyl to žádný střízlík. Uřezali mu sice uši, ale co do velikosti se dal lehce zaměnit za malého poníka. Odkopávaný a vyháněný cestovatele dojal.
A tak si ho osvojil. Dal mu jméno podle mughalského císaře "Bábur". To totiž znamená tygr a pes měl na zádech pruhovanou srst. Šli spolu po pět týdnu. Nebyla to žádná úleva. Nový pán měl se psem jen trápení. Zdaleka ho nechránil před vlky a špatnými lidmi, jak předpokládal. Spíše přitahoval kamení, které na něj cestou házeli. A nedokázal jít sám po zasněžených a zledovatělých stezkách. Vyčerpané zvíře se nakonec vzdalo a odmítlo v cestě pokračovat.

Proč cestovatel šel vstříc četným protivenstvím a tvrdohlavě se držel původního záměru projít pěšky cestu, která skončila v Kábulu … v domě kdysi obývaném Usámou ibn Ládinem? Rory Stewart nedává odpověď. Musel zkrátka šlapat a psát. "Byl jsem spíše vandrákem než mystikem, ale pokud jsem psal, cítil jsem klid". Také kreslil. Další osvědčený způsob, jak navazovat kontakt s Afghánci.

Západ, konstatuje, se vůbec nezajímal o masakry Hazarů, které na nich napáchali tálibové. Daleko více se na Západě mluvilo o ničení obřích Buddhů v Bámjánu či o osudu lva ze zoologické zahrady v Kábulu". Obecně vzato, "koloniální správy byly možná rasistické a prospěchářské, ale snažili se alespoň pochopit národy, kterým vládly". Dnes prý něco podobného zmizelo: "Současná mezinárodní intervence se odehrává po nepřiznanou značkou negace kulturních odlišností". Jinými slovy řečeno, čeká se, že Afghánci skončí rovnými nohama ze svého místy středověku do 21. století, aniž by je to nějak valně vyvedlo z míry.

V roce 2003 se Rory Stewart vrátil do diplomatické služby. Stal se poradcem guvernéra dvou provincií na jihu Iráku. Ale Afghánistán ho nepřestává přitahovat. Záhy se do Kábulu vrací. Dnes tam vede Nadaci Turquoise Mountain Foundation, jejímž cílem je obnova historického centra hlavního města. Cesta tedy pokračuje…